Je evidentní, že téměř pětadvacet let po „pádu komunismu“, stále nejsme schopni vypořádat se se svou minulostí. V podstatě bychom se mohli klidně přenést zpět do onoho „polistopadového“ období, protože tápeme stejně jako tehdy. Značná část podstatných archivů je skartována, komunistická strana vesele sestavuje kandidátky, voliči ji volí a v každé druhé spořádané domácnosti se stále najde někdo, kdo si s minulým režimem střihl alespoň jeden taneček. U „moci“, tj. v politice a tam, kde se „točí“ velké peníze jsou stále tytéž osoby co kdysi, protože touha po moci je u některých lidí jednoduše řečeno „diagnózou“, fašismus, komunismus, anarchismus, monarchie, vojenská diktatura, matriarchát, patriarchát, demokracie …, berou všechno, odtud zřejmě cynické předvolební konstatování, že nestačí sdělení, že bude dotyčný volit komunisty, ale je třeba upřesnit, komunisty z které strany. Zde bych si dovolila trochu odbočit a podotknout, že je úplně jedno jestli „jim“ budeme říkat komunisté, protože jde zkrátka jen a jen o určitý prototyp člověka, který se na „výsluní“ dopachtí v jakékoliv době. Kdo jsou tedy oni? Kdo jsou ti zlí „komunisté“, kdo je ten nepřítel? Kolega z práce, který má tak rád Járu Cimrmana? Franta, co s ním již dvacet let hraji každé úterý tenis? Ten sympatický poslanec za KSČM, který chce, abychom se všichni měli stejně dobře, jedno jak se o to kdo přičiní? Či pan Babiš, nová „naděje“ národa? Nebo snad Vaše milovaná švagrová? Neměli jsme to „štěstí“ jako v NDR, kdy mohli velkoryse nahradit nepohodlné východoněmecké soudruhy občany západoněmeckými, ať již šlo o státní správu, ale třeba i o školství, ani rumunský temperament, i když se domnívám, že přes svůj razantnější přístup na tom dnes nejsou ani tam o moc lépe. Přes veškerou kritiku, zvláště u Václava Havla často značně zahořklou a totální, se zdá, že bylo v rámci demokratických zásad lustračním zákonem dosaženo maxima možného, tedy pokud jde o ideu, jelikož i tento zákon, jako většina zákonů této země není svým provedením bez chyby. Jediný zásadní rozdíl oproti době polistopadové pak podle mě spočívá v tom, že lidem již „to“ nevadí, je jim to jedno. Bojí se o práci, politikou jsou otráveni a unaveni, a to ať stojí na té či oné straně barikády. Potom zní celkem vábivě prohlášení paní Marvanové, zástupců ANO, ČSSD a KSČM, že se dnes jedná v případě lustračního zákona o přežitek. Paní Marvanová dále argumentuje tím, že jsou dnes aktuálnější požadavky, zřejmě má na mysli trestní minulost „uchazeče o post ministra“, především pokud jde o zpronevěry, daňové podvody apod., popř. též manažerská selhání a další. S tím se dá jistě souhlasit a je fajn, že to někdo říká, nicméně kdo nebo co takovému zpřísnění podmínek brání? Stávající lustrační zákon to jisto jistě není. Pokud jde o ANO, říká dle mého názoru jednu zásadní věc, a to že byl pan Babiš jednou zvolen, voliči si jej vybrali a bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby se nemohl ujmout spoluzodpovědnosti za vládu, nicméně lustrační zákon by ANO zřejmě nejraději taktéž zrušilo, a to bez ohledu na to, že se vztahuje mimo jiné na vysoké úředníky státní správy, soudce, státní zástupce atd.. ČSSD již opět nemluví jako jeden muž, jedna část ukazuje svůj bezbřehý pragmatismu a pan Dientsbier se zase „točí“ na tom, že podkladem pro vydání či nevydání čistého lustračního osvědčení je evidence dotyčného v příslušných seznamech, dokumentech, což mu nepřijde zcela spolehlivé, nevím jak jinak by si to představoval, zřejmě by nezbývalo než jít cestou svědeckých výpovědí a potom potěš koště, fraška, kterou si snad radši ani nepředstavovat. Postoj KSČM je všeobecně znám, dokonce mají její zástupci tu drzost tvrdit, že tento zákon je čímsi jako plevelem v našem demokratickém právním řádu, evidentně žijí stále v jiné dimenzi, chápu že by se jim velmi hodilo na vše zapomenout. Zdá se však, že jim přeci jen ti „pravdoláskaři“ vsunuli lustračním zákonem trn do boty a osobně doufám, že minimálně po tuto politickou generaci tam ten trn zůstane. Takže zde máme právníky, pragmatiky, korouhvičky, intelektuály a demagogy, kterým se lustrační zákon z různých důvodů nehodí a tak by jej nejraději zrušili, protože to je tak jediné na čem se shodnou, neboli jinak řečeno na ničem se neshodnou tak to radši zabalí. Jelikož nám budou nyní titíž vládnout, začínám se docela bát té „změny“. Jak známo, nejpikantnější na tom celém je, že dosud, tedy do doby než získalo ANO v čelem s panem Babišem natolik vysoký počet hlasů, že se „vládnutí“ zřejmě nevyhne, lustrační zákon snad kromě KSČM nikoho nezajímal. Již jen kvůli rozruchu, který vyvolal a přeochotě výše uvedených stran se jej kvůli jednomu panu Babišovi zbavit, se domnívám, že svůj účel ještě zdaleka nesplnil. Ještě jsme se se svou minulostí nevyrovnali a lustrační zákon má na svou „cílovou skupinu“ přes divoké skartace stále žádaný účinek. Nicméně je na druhou stranu zjevné, že se dostává do jakési kolize se svobodnou volbou občanů a aby se zde nejednalo jen o bohapustou kritiku, navrhuji „neustupovat z dobytých kót“, tedy lustrační zákon nerušit, vyjmout z povinnosti získat čisté lustrační osvědčení zvolené poslance, a to pouze po dobu, kdy budou vykonávat poslanecký mandát. U běžných poslanců pokryje zbytek neslučitelnost funkcí a tato výjimka se tak bude v podstatě vztahovat pouze na vládní funkce. Je nesmyslné a ve své podstatě nedemokratické, aby ten, koho zvolí voliči ve svobodných volbách nemohl nakonec vládnout. Nejsem velkým odborníkem na Ústavní právo, ale tohle by podle mě bez problémů klaplo. Co kdyby volby vyhráli například komunisté? To by nám pak třeba vládl na věky pan prezident?
Autorka je voličem TOP 009