Nejprve tedy onen e-mail, který byl napsán v průběhu druhého kola prezidentské volby, tudíž některé údaje nejsou aktuální, především Karel Schwarzenberg již není ministrem zahraničí:
Buď budu prezidentem nebo si trhněte nohou!
aneb něco k zamyšlení pro ty, kdo ještě nejsou úplně zdeptaní …
Pan Miloš Zeman (28.9.1944) je téměř o sedm let mladší než druhý prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg (10.12.1937).
Karel Schwarzenberg emigroval do zahraničí v 11ti letech, kdyby se svou rodinou v rodné zemi zůstal, pravděpodobně by všichni skončili v Jáchymovských či jiných dolech. Nejen, že o svém odchodu z rodné země mohl sotva rozhodovat, ale nebylo by ani divu, kdyby zapustil své kořeny tam, kde dospíval, studoval a prožil převážnou část svého života.
Miloš Zeman prožil celý svůj život v této zemi.
Karel Schwarzenberg ze zahraničí, v době komunismu, podporoval český disent a boj za lidská práva (od roku 1984 do roku 1990 předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, vyznamenán Cenou lidských práv Rady Evropy …).
Miloš Zeman prožil celou éru komunismu v této zemi, dle dostupných informací si s tehdejším režimem příliš do oka nepadl, nicméně se mu podařilo vystudovat vysokou školu, včetně kandidatury, o čemž si jiní mohli, v té době, nechat zdát, ale bylo Pražské jaro a byla „ta“ doba, takže až potud, z mého pohledu nic, co bych si dovolila panu Zemanovi přímo vyčítat.
Ale k jádru pudla …
Karel Schwarzenberg se po roce 1989 přihlásil do služby této země, nejdříve jako kancléř prezidenta Václava Havla, později jako senátor a nakonec jako ministr zahraničí (tuto funkci zastává dodnes).
Miloš Zeman se stal po roce 1989 taktéž politicky aktivní, nicméně jeho politická aktivita trvala v podstatě jen do 28.2.2003, kdy byl prezidentem republiky zvolen Václav Klaus. Miloš Zeman tenkrát porážku neunesl, utekl jako malý kluk zadním vchodem a poprvé vzkázal téhle zemi: Buď budu prezidentem nebo si trhněte nohou! Po té se, v plné síle, ve svých 58mi letech! odebral na politický důchod na Vysočinu, psal knihy a dalších zhruba 10 let o něm nebylo téměř ani vidu ani slechu. Až na jednu důležitou maličkost … 24.7.2008 vzniká občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana (zakládajícím členem je mimo jiné též Ing. Miroslav Šlouf), na jejímž základě je v říjnu 2009 utvořena Strana Práv Občanů ZEMANOVCI – dle mého osobního názoru není náhodou, že Václavu Klausovi běží druhé volební období, a že do volby nové hlavy státu zbývají zhruba tři roky – ideální konstelace připomenout se veřejnosti, i ČSSD, která „zradila“ – pragmatismus Miloše Zemana v nejčistší podobě! – samozřejmě se můžu plést …
Píše se rok 2013 – prezidentská volba – 2. kolo
Karel Schwarzenberg odpovídá na otázku, co bude dělat, pokud zvítězí jeho protivník, že bude nadále vykonávat funkci ministra zahraničí a věnovat se své politické straně.
Miloš Zeman odpovídá na otázku, co bude dělat, pokud zvítězí jeho protivník, že se odebere na politický důchod na Vysočinu, tentokrát však nebude knihy psát, ale pouze číst, neb již napsal, co napsat chtěl, jinými slovy vzkazuje již podruhé lidem této země: Buď budu prezidentem nebo si trhněte nohou!
Já si tedy nohou klidně trhnu a dnes jdu volit Karla!
Chci za prezidenta člověka, který dokáže být se svým národem, i když s ním fyzicky být nemůže (mohlo by se hodit v případě nutnosti exilové vlády :-). Chci za prezidenta člověka, kterého případný neúspěch nezdrtí natolik, aby na svůj národ zanevřel. Chci za prezidenta člověka, který ve svých 75ti letech dokáže skloubit práci ministra zahraničí a pozici aktivního kandidáta na prezidenta republiky, který o víkendu a veškerém volném čase objíždí celou republiku a diskutuje s voliči (zatímco jeho, o sedm let mladší protikandidát důchodce ctí dny pracovního klidu a odpočívá). Chci za prezidenta člověka, který se dokáže rázně ohradit a zůstat slušný. Chci za prezidenta člověka, který dokáže odpovědět zcela jasně na to, nač se jej ptají. Chci za prezidenta člověka, který hraje fér.
Karel Schwarzenberg do toho šel naplno, teď je čas na nás !
Nicméně ať již je vám bližší jeden či druhý kandidát, hlavně prosím jděte volit
Hodně štěstí
I.M.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Schwarzenberg#Podpora_lidsk.C3.BDch_pr.C3.A1v_a_kancl.C3.A9.C5.99stv.C3.AD http://milos.chytrak.cz/pratele/info.php http://cs.wikipedia.org/wiki/Strana_Pr%C3%A1v_Ob%C4%8Dan%C5%AF_ZEMANOVCI#Vznik http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Zeman#.C4.8Cinnost_p.C5.99ed_rokem_1989 http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Klaus#Prvn.C3.AD_prezidentsk.C3.A9_obdob.C3.AD
Nelze než konstatovat, že panu Zemanovi to vyšlo, ať již to měl skutečně důkladně promyšlené či se řídil jakousi intuicí nebo šlo jen o shodu náhod, která mu nahrála do karet. Taktéž si však nelze nevšimnout toho, že v tomto duchu pokračuje neomylně dál.
Čím oslovil pan Miloš Zeman voliče?
Žijeme sice ve společnosti, kterou označujeme za demokratickou, nicméně co je svět světem, vždy mu vládla oligarchie mocných a od vynálezu peněz pravidelně též bohatých osob. V demokratické společnosti se takové osoby či rodiny zřídka aktivně zapojují do politického života, svůj vliv uplatňují z ústraní a bez jejich účasti se sotva odehraje opravdu důležité rozhodnutí pokud jde o ekonomickou či související oblast, ve které zbudovaly svá impéria (mají velkou moc a ta stojí spoustu peněz). V zemích s vyspělejší a tradiční politickou kulturou tato skutečnost nikterak nebrání prosperitě a zachovávání demokratických hodnot a právní jistoty. Zahledíme-li se však směrem na východ, můžeme spatřit jiná, nepříliš sympatická provedení, stejně tak při pohledu na některé oblasti jižní Ameriky a Afriky, v případě postkomunistické Evropy, zvláště pak v době materiální fascinace a v období ekonomické krize, nechť si každý udělá vlastní názor. S trochou nadsázky je totiž základní otázkou to, jak dobrými hospodáři místní oligarchové jsou, jaké hodnoty kromě moci a bohatství vyznávají a jak se starají o své poddané (stát a jeho prosperita jdou koneckonců jim ku prospěchu a naopak), což lze dobře ilustrovat na období středověku, kdy na některých panstvích poddaní jen živořili a na jiných se měli v rámci možností oné doby celkem dobře.
Krom toho, že na sebe začal upozorňovat prostřednictvím SPOZ již několik let před prezidentskou volbou, se v případě Miloše Zemana dá také říci, že dokázal získat podporu některých místních a zřejmě i některých přespolních oligarchů, a to především finanční. V podstatě tak mohl rozjet libovolně finančně náročnou volební kampaň, a ať se snažil o konečných nákladech na svou volební kampaň mlžit jakkoliv a dělat tak dojem toho skromnějšího z kandidátů druhého kola, byla jeho předvolební kampaň nakonec tou nejnákladnější. Podstatnějším však dle mého názoru bylo to, že v předvolební kampani dokázal „nasytit“ své poddané, své voliče. V době, kdy se mnoha lidem snížila životní úroveň a rostla nezaměstnanost a spolu s ní i frustrace, nebylo složité najít tu správnou stravu, symbolicky přeloženo, posbírat zbytky od panského stolu a ve správných okamžicích je předhazovat vyhladovělým poddaným, voličům, občanům, politikům, zatímco sám kul mnohem důležitější pikle, pikle s oligarchy, kteří jej podpořili (či jejich posly), a pikle s vlastními mocenskopolitickými ambicemi. Pan Miloš Zeman nabídl zuboženému lidu vše, co si jen mohl přát, rychlé řešení palčivých problémů všeho druhu, spravedlivé rozhořčení v duchu jsem jedním z Vás a budu se za Vás brát, jak jen budu moci (ne, pan Miloš Zeman opravdu není prototypem svého voliče), zbavím Vás nenáviděné vlády, zavedu skutečnou a především sociální spravedlnost pro všechny, na vše dohlédnu, vše zařídím, spravím… Šlo o populismus bez zábran, věděl, že podpora voličů je pro něj druhým nezbytným milníkem na cestě k moci a nadstandardní saturaci potřeb těch, které dokázal oslovit, rozhodně nepodcenil. Naprosto přesně věděl co dělá, věděl, že pro tento způsob získávání sympatií si sotva mohl přát příhodnější dobu. Kdo jej bedlivě sledoval, nemohl si nevšimnout toho, že s minimální námahou využil svou obhroublou „lidovost“, sobě vlastní dovednost manipulace a bezkrupulentní pragmatičnost, při tom bylo zřejmé, že se baví, že si předvolební kampaň užívá a vystupuje s přesvědčivostí profesionálního hráče pokeru. S vědomím, že na takto vytyčené cestě není co ztratit, občas až komicky přestřelil, například když uvědoměle horoval za zavedení volební povinnosti a jako sankci nabídl pokutu ve výši dvou luxusních večeří, což na dotaz moderátora upřesnil částkou pěti tisíc korun. Myslím, že v tom okamžiku utrpěla jeho „lidovost“ a sociální orientace jisté trhliny, které by při bližším ohledání jistě nezůstaly osamoceny. Pan Miloš Zeman vsadil v postkomunistické zemi nacházející se v době ekonomické krize na „klasiku“, na nespokojenost, na hledání obětního beránka, na krátkou paměť, ochotu uvěřit v nouzi čemukoliv, na idealizaci toho, co bylo a v neposlední řadě na touhu po silném vůdci, který vyřeší všechny problémy, zatímco lid se zas bude moci bezstarostně zabývat pouze takovými věcmi, jako například tím, co bude mít v neděli k obědu. Nezajímavou je taktéž psychologická rovina. „Silný“, arogantní a sebevědomý vůdce kolem sebe automaticky šíří odér moci, ne každý se narodil jako alfa samec či alfa samice, tudíž je mnoho lidí vidinou cizí moci magneticky přitahováno, někdy se dokonce uvádí, že tito „obdivovatelé“ na takové „moci“ v podstatě parazitují, ztotožňují se s ní, posiluje je, činí je méně bezmocnými, nevykládají úsilí, jen z ní prosperují. Je to jako když vyhraje oblíbený fotbalový klub, fanoušek se cítí, jako by to byl on, kdo vyhrál, vrací se sebevědomí, naděje a síla. Když pan Miloš Zeman, zjednodušeně řečeno, arogantně pozuráží každého, kdo se mu postaví do cesty, zástupy těch, kteří se uchýlili do bezpečí jeho „moci“ (uvozovky proto, protože taková moc je vždy vratká a relativní) se mohou oddat snění o tom, jaké by to bylo, takto „vyběhnout“ například se svým šéfem, manželkou či manželem či s kýmkoliv nebo čímkoliv, vůči čemu se cítí bezmocní, co je frustruje, samozřejmě by se toho nikdy nedopustili, ale svou frustraci si takto odžijí a je jim lépe, je to stejný princip jako při gladiátorském zápasu, kdy celkem obyčejní lidé, kteří by neublížili mouše, řvali jako jeden muž, že chtějí vidět krev a smrt slabšího z gladiátorů. I takový luxus pan Miloš Zeman svým obdivovatelům dopřál, není již tudíž záhadou, že od jeho voličů často slýchám, že je s ním „prostě sranda“ (nabývám dojmu, že čím hrubší a čím víc dehonestující, tím lepší). Dalším důležitým bodem v získávání voličů, bylo také vybavit je jednoduchou filozofií, jednoduchým programem, který každý pochopí, a který je dostatečně úderný. Tak jsme se dočkali smyšleného boje o dekrety prezidenta republiky a stejně imaginárního boje mezi pravicí a levicí, respektive proti pravici, a „lid“ byl spokojen, připadal si vzdělaný a sebevědomý, jelikož měl odpověď na každou otázku, jednoduchý multifunkční argument. Téměř se může zdát, že by si vítěz letošních prezidentských voleb zasloužil hlubokou poklonu, za to, jak bravurně svého vítězství dosáhl, jak zúročil svůj pragmatismus a využil momentální situace. Panu Miloši Zemanovi se podařilo uspět v prezidentské volbě, volební výsledky však nezpochybnitelně vypovídají o tom, že jsou zde též jiné světy než svět Miloše Zemana, přičemž při pozorování jeho předvolební kampaně a jeho dalšího počínání je to, doufám, že nejen pro mě, neskutečně hřejivá jistota.
Jako volič pana Karla Schwarzenberga, který byl mým kandidátem již od svého projevu na pohřbu pana Václava Havla, musím říct, že jsem u pana Miloše Zemana zaznamenala v průběhu prezidentské volby pouze jednu ryze upřímnou lidskou neškodolibou reakci, a to naprosto upřímnou a nefalšovanou, a tím myslím opravdu všech póz a přetvářek zbavenou, radost z toho, že vyhrál, že se mu podařilo něco v co nikdo a snad ani on sám nevěřil, tento okamžik bezelstného, snad až dětsky čistého štěstí, se však velmi záhy rozplynul a nahradil jej jen bezduchý pragmatismus, bez kterého se neobejde žádné splácení dluhů a naplňování bezbřehé touhy po moci.
Jak si tedy pan Miloš Zeman coby náš pan prezident vede?
Svým (p)oddaným veselici nevystrojil. Sám odjel odpočívat na Vysočinu a následně oslavoval v kruhu nejvěrnější družiny, přičemž by tenkrát sotva někoho napadlo (tedy mě rozhodně ne), že se v tomto lehce paranoidním a separatistickém duchu bude za pár měsíců pokoušet uchvátit veškerou výkonnou moc v této zemi. Z poměrně krátkého angažmá pana Miloše Zemana v roli prezidenta republiky můžeme zatím usuzovat, že máme prezidenta, který trpí nejrůznějšími nemocemi, tedy prezidenta nemocného. Počínaje virózami, kterými, dle mého názoru, není mediálně ani jakkoliv jinak nutné maskovat skutečnost, že pan prezident je zkrátka tak trochu opilec, koneckonců byl tak trochu opilec už když byl premiérem, tudíž se nejedná o žádný závratný objev, dokonce i on sám rád s národem sdílí kolik skleniček čeho, kde a s kým vypil. Co je ovšem překvapující (tedy mě to rozhodně překvapilo), je to, že pan prezident, kromě výše uvedeného psychiatrického onemocnění (protože závislost na alkoholu zkrátka do odvětví psychiatrie patří a pokud není politik ve vrcholné funkci opakovaně (!) schopen veřejně vystupovat a reprezentovat svou vlast ve střízlivém stavu, tak závislý na alkoholu prostě je, a to bez ohledu na to, jak tolerantní vztah k návykovým látkám všeho druhu v jeho zemi panuje), trpí i dalšími vážnými nemocemi. Samozřejmě panu Zemanovi přeji pevné zdraví (to, že mi jako člověk není sympatický, a že jej vnímám jako hrozbu a neštěstí pro svou již tak zdevastovanou vlast, nic nemění na tom, že k němu nechovám zášť). Nicméně mám stále v živé paměti předvolební kampaň, kdy byl pan Karel Schwarzenberg neustále osočován, že je starý a nemocný (včetně jeho manželky!), že na post prezidenta prostě fyzicky nemá. Osobně bych byla mnohem klidnější, mít o sedm let staršího prezidenta, který je zodpovědný a pravidelně chodí k lékaři (protože diabetes se neobjeví ze dne na den), který má svůj vztah k alkoholu pod kontrolou, ač občas válčí s únavou (sama bych při pohledu na některá jednání poslanecké sněmovny podepsala, že aktivně naslouchat nekonečným a hloupým projevům některých jedinců, je ztráta času), a který by svůj lid nezahlcoval intimními detaily o své nemoci, pakliže by nebyl natolik milován, že by po tom jeho národ prahl tak, jak jsme to mohli sledovat v případě Spojeného Království v nedávné době. Dále máme prezidenta, který si jaksi „vybírá“ své prezidentské povinnosti, když po krátké přetahované o jmenování pana Putny profesorem sice ustoupil, nicméně projevil přání se již podobnými záležitostmi v budoucnu nezabývat, když zároveň přišel s myšlenkou, že jmenování profesorů by mělo být nadále záležitostí akademické obce. Máme prezidenta, který se svým věrným družiníkům odvděčuje tak profesionální propagací jejich osob, že by se za takovou práci nemusely stydět nejlepší PR agentury. Máme prezidenta, který nacvičil se svými přáteli ve velmi krátké době pochybné kouzelnické číslo, kdy diváky nejprve vyděsil tím, že máme v zemi vládní krizi (těžko bychom v České republice asi hledali někoho, kdo by si jí více přál) a poté zhypnotizoval pana Rusnoka, který coby premiérské médium, k úžasu či hrůze českých voličů, začal tahat z ošoupaného kouzelného klobouku zdobeného srpy, kladivy, číšemi plnými alkoholu a azbukou, jednoho nového ministra za druhým. Dotek magie spočíval v tom, že tyto osoby do té doby nikdo neznal či přišly z doby tak dávné, že si je již nikdo pořádně nepamatuje, a když přeci, tak je obchází tak temná a strašidelná pověst, že některým divákům vstávají dodnes vlasy hrůzou na hlavě a naskakuje husí kůže po celém tělem. Třešínkou na dortu je pak to, že tyto osoby, ani pana Rusnoka, nikdo do poslanecké sněmovny nezvolil (většina z nich pochází z okolí nebo přímo ze Strany Práv Občanů ZEMANOVCI (SPOZ), která získala v posledních volbách do poslanecké sněmovny 4,33 % hlasů), přičemž v téže době, kdy se objevují na scéně noví ministři, jsou v poslanecké sněmovně stále řádně zvolení (objektivně příčetní a zatím trestně nestíhaní) poslanci v naprosto usnášeníschopném počtu a většina z nich dokonce deklaruje ochotu vytvořit společnou vládu. Nemožné se však stalo skutkem, kouzlo se povedlo, iluze sice nebyla dokonalá, ale pan prezident s lehkostí sobě vlastní vyčaroval vládu! Pro velký úspěch pak se svým asistentem panem Rusnokem přidali pár operativně improvizovaných repríz, kdy nově vyčarovaní ministři, vytahují pod dohledem prezidenta a premiéra ze svých učednických kloboučků více či méně povedené náměstky, ředitele státních a polostátních podniků a členy nejrůznějších dozorčích i jiných rad, kterými nahrazují ty staré, pravicové, ošklivé, a to plošně. V duchu se jen tiše ptám, kam až může tohle prezidentovo kouzelnické letadlo doletět a co, v lepším případě kolik, nás to bude stát. Pan prezident poté pomoci jednoduché manipulativní strategie „co se zpochybňuje a ignoruje, jakoby neexistovalo“ označil ústavní zvyklosti za idiotské a sto jedna poslanců ochotných sestavit vládu za pravici, kterou u moci již nikdo nechce, čímž předhodil vyhladovělému lidu další, tentokrát však nebezpečně tučná populistická sousta, a zároveň se zcela nepřesvědčivě a primitivně (to je paradoxně jedna z jeho nejsilnějších zbraní, na kterou jeho příznivci slyší) pokusil obhájit svůj unáhlený postup, protože by se také mohlo velmi záhy ukázat, že není žádný kouzelník, ale jenom hlupák, v horším případě podvodník. Počítat pan Miloš Zeman umí, tak jistě ví, že v první přímé prezidentské volbě, jej při volební účasti 59,1 % zvolilo 54,8 % zúčastněných voličů, tedy něco málo přes 30 % oprávněných voličů, nezbývá tedy než konstatovat, že se zcela účelově snaží působit silnější než ve skutečnosti je (pokud jde o voliče, nikoliv o oligarchy a další věřitele a kamarády prospěcháře), a že když mluví o většině svých voličů, mluví fakticky o většině z třiceti procent oprávněných voličů. Tedy jde jen o další fígl ze škatulky „jak manipulovat veřejným míněním“, přičemž je nezpochybnitelné, že pan prezident byl zvolen legitimně, nicméně o jeho „masivní“ podpoře ze strany veřejnosti se, již jen s ohledem na výsledky prezidentské volby, v žádném případě hovořit nedá. Máme prezidenta, který se nám snaží „jen tak mimochodem“ vsugerovat myšlenku, respektive on s ní již prakticky pracuje, že tím, že byl zvolen přímou volbou, přechází Česká republika v podstatě automaticky na poloprezidentský, popřípadě prezidentský systém, přičemž ignoruje skutečnost, že zde žádný podobný záměr nikdy nebyl, že šlo v podstatě o odstranění potupnosti volby hlavy státu, kdy celý národ se znechucením sledoval volby předchozí, volby neodlučitelně spojené s přetahováním jednotlivců a „zákulisními“ taktikami, v přímém přenosu. V této zemi nikdy (co si pamatuji) hlasy pro přeměnu parlamentního systému nesílily, ať již bylo před volbami nebo krátce po nich, to už si spíše vybavuji monarchisty. Není tomu ještě ani sto let od okamžiku, kdy jsme opustili pevnou náruč Rakousko-Uherska, a je tomu sotva dvacet čtyři let, co jsme prožili dva nejhroznější totalitní režimy po sobě. Dle mého názoru tato země nepotřebuje koncentrovat moc do rukou jednoho člověka, a to ani částečně, nejsme na to připraveni, a osobně nevidím jediný důvod, proč by tak tomu mělo být. Na celém světě se nenajdou dva demokratické systémy, které by byly totožné, každý z nich je originál, na jehož vzniku se podílely potřeby, zvyklosti, nebo-li tradice a nálada ve společnosti, proto jsem pro přímou volbu prezidenta v kombinaci s klasickým parlamentním ústavním systémem a odmítám být ve vleku teoretiků, kteří se jen velmi těžko smiřují s tím, že některé poznatky, se kterými pracují, již neodpovídají době, ve které žijeme, přičemž bych prezidentovi (ať již jím bude v budoucnu kdokoliv) v rámci revize Ústavy narýsovala hřiště s naprosto pevnými mantinely. Všemožní intelektuálové pak tvrdí, že východiskem z krize demokracie je osvícený panovník, jde o utopii obdobného charakteru, jako v případě komunismu a pan Miloš Zeman, ve vší úctě, která mi z dob, kdy byl ještě prezidentem pan Václav Havel, k prezidentskému úřadu zbyla, není bohužel osvícený ani trochu. Velkým tématem předvolební kampaně bylo taktéž to, že by budoucí prezident měl společnost spojovat, nikoliv rozdělovat. Dovolím si tvrdit, že máme prezidenta, který v tomto naprosto selhal. Bylo naivní myslet si, že by pan Miloš Zeman, tak jak jej známe, dokázal nebo chtěl kohokoliv nebo cokoliv spojovat, pokud by v pozadí nestál zajímavý obchod či jiná mocenská hračka, ale to, kde jsme se ocitli, by asi sotva někdo předpovídal. Pan prezident vyvolal vládní krizi, aby jí pak mohl dle svých představ a potřeb začít řešit, přičemž ji dále jen prohlubuje, bývalá vláda a trojkoalice se stala démonickým zaklínadlem, kdy za účelem zamezení jejího návratu je dovoleno cokoliv (!) a poslanecká sněmovna byla degradována na druhořadou instituci, kdy si lze dostatečný počet poslanců vždy za kus panského chleba získat na svou stranu. Jsou porušovány ústavní zvyklosti (petici „zvyklosti nejsou hlouposti“ adresovanou poslancům podepsalo přibližně deset tisíc voličů, tedy získala zhruba stejný počet podpisů, jako petice na podporu pana Kájínka!), poslanecká sněmovna je naprosto neschopná patřičně reagovat v situaci, kdy je zde zřejmá snaha omezovat její moc, někteří poslanci a dokonce i celé poslanecké kluby podlézají ve vidině snadno získané moci a popularity panu prezidentovi (jak úspěšná asi bude ČSSD v příštích volbách, když se podílí na předvolební kampani svého budoucího nejsilnějšího rivala na levici SPOZ?), pan prezident si prostřednictvím své loutkovlády detailně prohlíží ministerstva a věci, do kterých mu nic není, dokonce i v hospodách se mlčí, o politice se nikdo nechce bavit, národ oněměl a nejspíš ztratil i svůj pověstný smysl pro humor, protože ti, kteří jej v porovnání s námi prý nikdy neměli, se nyní smějí nám a my jen bezmocně zíráme, někteří dokonce s otevřenou pusou. A není divu, máme prezidenta, který o svých postojích a záměrech „mlží“, manipuluje voliči i politiky, ale i fakticky vládne této zemi, aniž by to většina občanů (včetně některých politiků) vůbec postřehla, natož, aby se to někoho dotklo (s výjimkou TOP 09). Ano, jsme k smíchu, máme prezidenta nemocného, vybíravého (povinnosti, které nejsou dostatečně mocenské jej nezajímají), prezidenta, který se činí coby reklamní maskot své „party hic“, prezidenta iluzionistu, prezidenta tolik prahnoucího po moci, že si sestavil a jmenoval vlastní vládu, až se musím ptát, kdože je tady prezidentem, protože pan Zeman je evidentně vším, jen tím prezidentem ne. Logicky se nabízí otázka proč v prezidentských volbách vůbec pan Zeman kandidoval, když je mu prezidentský úřad tak těsný a nepohodlný a tak usilovně „fušuje“ do jiných řemesel. Nabízí se stejně logická odpověď, protože to byla nejkratší a nejpohodlnější cesta k moci po desetiletém lenošení na Vysočině (a úřad prezidenta byl zrovna k mání).
Miloš Zeman byl jednou podveden, tentokrát si snad dá větší pozor, aby o svou „moc“ nepřišel a jeho obdivovatelé, kteří se nechají snadno opít rohlíkem, budou mít zas kopec „srandy“ a pokud bude prezident zdráv, je to jedna z mála jistot, na které se lze dnes spolehnout. Pan prezident vsadil jednoduše na to, že většina voličů je prostě hloupých, že mu k úspěchu stačí, aby udělal hlupáka z někoho jiného, čímž své voliče dostatečně pobaví a je vyhráno. Coby neotesaný pán v letech neoplývá tím, čemu se říká smysl pro zodpovědnost a Českou republiku lze dnes přirovnat k politické laboratoři, kde pan prezident klátivě přechází od jednoho experimentu k druhému a zkouší z čeho všeho se dá extrahovat moc a jakou nálož demokratické principy této země vydrží. Pan Miloš Zeman si hraje (!), a to v době, kdy značná část obyvatel balancuje na hraně chudoby, vyvolává vládní krizi v době, kdy je třeba připravit rozpočet na příští rok a jakékoliv nestandardní politické postupy jsou naprosto nežádoucí, neboť evidentně rozleptávají schopnost politické reprezentace soustředit se na skutečně důležité cíle, v neposlední řadě nás pak značně poškozuje v zahraničí a stojí spoustu peněz. Ministři bývalé vlády, kteří nebyli poslanci dostali odstupné, ministři Rusnokovi vlády dostanou odstupné, nehledě na to, že by měli být prvních 100 dní takzvaně hájeni, nejrůznější náměstci, ředitelé státních a polostátních podniků a kdekdo, kdo byl Rusnokovou vládou odvolán, dostane taktéž odstupné, a to do řádných voleb zbývalo něco málo přes deset měsíců (!), přičemž je všem jasné, že tři čtyři měsíce před volbami se již neřeší nic jiného než předvolební kampaň. Pan prezident od počátku usiluje o předčasné volby, které budou stát zas další zbytečnou hromadu peněz navíc. A to ani nemluvím o tom, jak „výhodné“ a po několik dalších let nezrušitelné smlouvy stačí jeho „vymazlený“ kabinet během svého krátkého působení uzavřít, což se již stalo na sklonku volebního období všech vlád, a zvláště těch „z lidu“, obehranou písničkou. Kolik nás tedy bude tento rozmar pana Miloše Zemana stát? Jak vysvětlí svému voliči, například seniorce stojící před lékárnou, která se rozhoduje mezi léky, nájmem a stravou, že pro jeho povyražení jsme vyhodili čtvrt miliardy (?) z okna? Nehledě na to, že svými pletichami paralyzoval jakýkoliv politický život v této zemi. Kde je ten zastánce chudých a utlačovaných, který neustále deklaruje jak jim rozumí? Komu vadila pravicová vláda víc, Miloši Zemanovi nebo jeho voličům? Nemůžu než dojít k závěru, že pan prezident poškozuje tuto zemi jak finančně, tak morálně, rozděluje společnost, destabilizuje již značně křehký politický systém a až dosud mi připomíná jeho prezidentské působení hrozbu srovnatelnou s pravicovým extremismem, zvláště pokud mu na záda dýchají jeho věřitelé a nejrůznější kamarádi soudruzi z doby dávno minulé.
Takže, kdože si to tady usurpuje moc? Že je pan Zeman pohodlný, mravně otrlý, mocichtivý a co se týče slušného chování značně odbržděný, již bylo nastíněno výše. Jak je to však s jeho politickými kvalitami? Často slýcháme, že je pan Zeman výborný politik, hráč, stratég a státník. Nepřeceňujeme jej však trochu? Jak silným hráčem pan prezident skutečně je? Když vyloučíme fakt, že s většinovou podporou voličů dokáže být silným hráčem kdokoliv, možná nám v hledání odpovědi pomůže další exkurz do minulosti. Pan Miloš Zeman se, jak již bylo uvedeno, nechal před zhruba deseti lety napálit ČSSD při prezidentské volbě, aniž by cokoliv tušil (!), přičemž se pak naprosto „nehráčsky“ a nestátnicky stáhl do ústraní a odešel zcela dobrovolně do předčasného politického důchodu. Dalším politickým „úspěchem“ pana Miloše Zemana, je opoziční smlouva, a pokud odhlédneme od její „praktičnosti“, která posloužila pouze jejím kontrahentům, kteří se nechtěli vzdát podílu na moci, nejvíce poškodila Českou republiku v rovině morální, kdy české voliče na dlouhou dobu uvrhla do pocitu naprostého zmaru, kdykoliv stáli před jakoukoliv další politickou volbou a dovolím si tvrdit, že někteří voliči na tento pocit nezapomněli dodnes. S panem Klausem pak společně pozvali k panské hostině mnoho prapodivných „podnikatelů“ a jejich lobbistů, kteří dodnes velmi výrazně tahají za nitky v obou zúčastněných stranách. Zvláště patrné to bylo během Nečasovi vlády, kdy přes premiérovu vůli setrvat při dohodnutém vždy někdo z jeho „nepostradatelných“ spolustraníků záhadně „cuknul“ a „zaškodil“, viz též včerejší hlasování o nedůvěře vládě. Pokud jde o ČSSD, tam musí být zákulisní loutkáři značně nervózní, jelikož se již hodně dlouho nedostali ke slovu a není tedy divu, že současný prezident tolik tlačí na pilu a mimo jiné chce z České republiky opět udělat průmyslovou velmoc. Z poměrně krátkého aktivního politického působení pana Miloše Zemana před prezidentskou volbou v roce 2013 nelze nepřipomenout i různé pochybné kauzy ekonomického charakteru, přičemž výše uvedené příklady považuji za přiléhavou ilustraci toho, že pan Zeman nikterak nevyniká nad politický průměr v této zemi, snad jen svou neurvalostí a ochotou dělat kompromisy, které ho udrží za každou cenu ve hře, a že se může docela klidně stát, že nás nebude reprezentovat, a část moci výkonné vykonávat, prezident státník, ale prezident „žabař“ a hulvát.
Ve skrytu duše tak, s přirozenou dávkou nepřátelství, tiše doufám a věřím v to, že ono výše zmíněné ticho, které se ve společnosti v poslední době zabydlelo, je alespoň částečně způsobeno kocovinou z rohlíku, kterým pan Miloš Zeman své voliče úspěšně opil. A když se vrátím zpět na zem, budu, coby pravicový volič, velmi šťastná, pokud levicové strany v této zemi odolají pokušení svést se na „šťastné“ vlně s panem prezidentem, nebo-li v rovině symbolické odmítnou tu hromádku zbytků z panské veselice, kterou jim nabízí, a kterou by momentálně nasytili své žaludky, a budou také myslet na budoucnost. I když to tak dle posledních zpráv nevypadá.
Panu Miloši Zemanovi dávám za jeho současné působení palec dolů a pokud nepřestaneme být jako národ pasivní a nepřestaneme k vlastnímu státu přistupovat jako k nechtěnému dítěti, zbývá nám ve vztahu k současnému prezidentovi než doufat, že pan Zeman nakonec potopí sám sebe, nebo, že se začneme mít všichni dobře, a to pak bude pan Zeman opravdu „vyřízený“, neboť s tím on rozhodně pracovat neumí.
autorka byla a nadále zůstává voličem TOP 09